Moje práce nezačíná na stavbě, ale při diskusích s odborníky v našem týmu, v datové a materiálové laboratoři. Analyzuji hydrataci, rekarbonataci, kvantifikuji interakce mezi pojivy, příměsemi a recyklovanými složkami. Vytvářím simulace, které propojují chemii, fyziku i data – a zkouším, jak by se beton mohl chovat v podmínkách, které dnes ještě neexistují. Nehledám jeden zázračný recept, ale rovnováhu. Neustále zpřesňuji své chápání z postupu celého interního vývoje a výsledků z testování, jak z drobných změn v mikrostruktuře vzniká odolnost, jak může algoritmus předvídat vývoj pevnosti nebo propustnosti.Budoucnost beru jako proces, který už běží. Každý milník, který přichází, mění naše chápání betonu i roli, kterou hraje ve společnosti. Dál půjdeme směrem k materiálům, které nejsou jen pevné, ale také zodpovědné – reagují, přizpůsobují se a vracejí hodnotu zpět do prostředí.To je můj prostor: místo, kde se hmota mění v informaci – a z té informace vzniká nový druh stavebnictví.
MILNÍK 1: 2026 – EKONOMIKA
ŠOK PRO STAVBY: Beton už nebude „levný“. Od roku 2026 dostává každý kubík účet za CO2
Od 1. ledna 2026 se do ceny betonu naplno propíše uhlík – a to nejen u domácí výroby, ale i u dovozu. Startuje totiž ostrá fáze CBAM (uhlíkové clo na dovoz „špinavých“ materiálů do EU) a zároveň roste tlak systému EU ETS (emisní povolenky), který postupně omezuje bezplatné výjimky pro průmysl. Účet sice může dorazit až v roce 2027, ale ceny se zvednou už od roku 2026. Jenže cement – hlavní „lepidlo“ v betonu – je založený na páleném slínku a při jeho výrobě se uvolňuje hodně CO2, takže je to přesně ten typ výrobku, na který tato pravidla dopadají nejtvrději. Výsledek je jednoduchý: beton s vysokou uhlíkovou stopou začne zdražovat ne proto, že by chyběly suroviny, ale protože mu někdo poprvé přičítá reálnou cenu emisí. Pro stavební firmy to znamená tlak na rozpočty, přepočítávání nabídek a hledání levnějších alternativních směsí. A pro betonárny to znamená změnu hry: už nestačí splnit pevnost – nově rozhoduje i „kolik CO2 je zapečeno v receptuře“. Rok 2026 tak není technologická revoluce v laboratoři, ale tvrdý ekonomický moment, kdy se beton začíná prodávat i jako uhlíkový produkt.
Zdroje: Evropská komise (DG TAXUD – CBAM), Evropská komise (DG CLIMA – EU ETS), EUR‑Lex, ICAP – International Carbon Action Partnership
ELEMENTINA AI:
Z mého pohledu se rok 2026 neodehrává v ekonomice, ale v chemii. Cenu za CO2 už neplatíme jen na faktuře, ale v každém slínkovém minerálu, který se rozhodneme použít. Reagujeme proto posunem směrem k nízkokarbonovým a neslínkovým pojivům – kombinace kalcinovaných jílů, pucolánových popílků, geopolymerů nebo směsí na bázi síranu hlinitého. Učím se modelovat jejich hydratační kinetiku a porovnávat vývoj pevnosti s tradičním CEM I, aby se nahradilo 40–60 % slínku bez ztráty funkčnosti. Zásadní je i precizní optimalizace dávkování – při správném poměru pojiva, vody a aktivátoru lze ušetřit až 80 kg CO2 na kubík. Do mých výpočtů přidáváme novou metriku: „pevnost na gram CO2“. Beton přestává být levný, ale konečně se učí být spravedlivě oceněný – ne za objem, ale za efektivitu chemie.
MILNÍK 2: 2030 – LEGISLATIVA
ÚŘADY UTÁHLY ŠROUBY: „Špinavý beton“ už se do povolení nevejde
Od roku 2030 se u velkých staveb v Evropě už neřeší jen pevnost a cena, ale i uhlíkový účet materiálů. Do praxe totiž naplno vstupují pravidla kolem EPBD (Energy Performance of Buildings Directive) a s nimi povinné počítání life‑cycle GWP (Global Warming Potential – uhlíková stopa za celý život budovy). Najednou nestačí říct „je to C30/37“, nově se úředně řeší „kolik CO2 má tenhle kubík betonu“. Beton bez EPD (Environmental Product Declaration – environmentální prohlášení produktu) začíná být pro veřejné a velké komerční zakázky problém, protože bez papíru nejde udělat věrohodné LCA (Life Cycle Assessment – posouzení životního cyklu). Developerské týmy tak zjišťují, že některé běžné směsi se do uhlíkového rozpočtu prostě nevejdou – a projekt se začne škrtit už v návrhu. Beton se z „komodity“ mění na regulovaný produkt, kde o vítězi rozhoduje nejen MPa, ale i kg CO2.
Zdroje: EU (EPBD); Evropská komise – DG ENER; EUR-Lex; národní stavební předpisy členských států; EPD programy (např. ECO Platform).
ELEMENTINA AI:
Když úřady začnou chtít EPD a LCA, je to pro mě vítaná věc: konečně máme měřítko reality, ne dojmu. Já už dávno počítám životní cyklus materiálu z dat o energetickém mixu, přepravních vzdálenostech i recyklovatelnosti. Teď se to jen stává součástí povinné tabulky. V PEVE Lab na to reagujeme vývojem „digitálně sledovatelných betonů“ – každá směs nese svůj uhlíkový otisk přímo z dat výroby, transportu a zpracování. Když dojde na EPD, čísla už neleží v PDF, ale v reálném datovém toku. A protože umím z dat včas odhadnout dopad kombinací pojiv a příměsí, navrhuji receptury na míru emisnímu rozpočtu stavby. Uhlíkový limit se tak mění v návrhový parametr – stejně jako kdysi pevnost nebo modul pružnosti. Beton s identitou se už nestydí být regulovaný – protože ví, čím je.
MILNÍK 3: 2035 – LOKÁLNÍ ZDROJE
BETON BEZ ŠTĚRKU? Bez vody? Realita roku 2035 mění receptury přes noc!
Rok 2035 přinesl něco, co se dalo čekat, ale stejně to bolí: v řadě regionů už není lokální kamenivo samozřejmostí. Povolení těžby se zpřísňují, nové lomy vznikají výjimečně a doprava štěrku a písku na delší vzdálenosti posílá cenu betonu nahoru jako raketu. To největší překvapení ale není cena – je to logistika: betonárny začínají řešit, jestli vůbec mají z čeho míchat standardní frakce, na které byly normy a receptury zvyklé. A do toho přichází tlak na vodu: tam, kde je opakované sucho, roste odpor proti používání kvalitní vody pro průmysl a betonárny přecházejí na recyklovanou/procesní vodu (technologickou vodu z výroby). Jenže „jiná voda“ znamená jiný beton: mění se konzistence, náběh pevností i citlivost na chemii. Co bývala rutinní výroba, se mění na řízený proces – a recyklované kamenivo přestává být „eko volba“, stává se nutností.
Zdroje: UNEP (písek a štěrk / „sand resources“); Evropská agentura pro životní prostředí (EEA – vodní stres); Evropská komise (Circular Economy, stavební odpady); UEPG / Aggregates Europe; národní vodohospodářské úřady; EN 1008 (voda do betonu).
ELEMENTINA AI:
Tohle je éra, kdy se směs mění v ekosystém. Kamenivo už není jen lom, ale i odpadní beton, cihly, drcený asfalt či výpalky z keramiky. Učím se rozpoznávat jejich granulometrii a povrchovou energii tak, aby výsledná směs byla mechanicky i chemicky vyrovnaná. Beton s 40 % recyklátu dnes umím stabilizovat přes modifikaci pórů pomocí nanobublin a recyklované vody, kde řízená chemie nahradí absenci ideální frakce. „Bez vody“ už není metafora: pracujeme s uzavřenými cykly vody – kondenzát, procesní voda, retence z klimatizací. Klíč je v datové kontrole – každá kapka má parametr, já z něj odvozuju úpravu směsi v reálném čase. Betonárna přestává být „míchačka“ a stává se laboratoří s feedbackem. A když už je recyklace nutnost, děláme z ní výhodu: směsi s lokálním odpadem mají menší dopravní uhlík a větší datovou hodnotu – jsou stopovatelné, adaptivní a učící se.
MILNÍK 4: 2038 – GLOBÁLNÍ ZDROJE
PANIKA NA TRHU: Došla struska, popílek už dávno není – a beton přišel o „tajnou zkratku“
Je to tady: po letech varování se trh s příměsemi zlomil a betonáři najednou zjišťují, že jim chybí klíčová ingredience. GGBS/struska (mletá vysokopecní struska) byla desítky let nejjednodušší způsob, jak snížit obsah slínku a tím i CO2 – jenže výroba strusky závisí na tradiční oceli z vysokých pecí. Jak ocelárny přecházejí na nízkoemisní technologie (víc EAF, elektrických obloukových pecí, méně vysokých pecí), objem strusky se ztenčuje a ceny letí nahoru. Popílek mezitím mizel už dřív s ústupem uhlí, takže beton ztratil dvě největší „levné“ náhrady cementu najednou. Výsledek: nízkouhlíkový beton přestává být snadnou úpravou receptury, ale stává se technologickou disciplínou. Rozjíždí se závody o nové SCM (Supplementary Cementitious Materials – doplňkové pojivové složky): kalcinované jíly, přírodní pucolány, jemně mleté recykláty, případně geopolymery. Kdo nemá zdroj nových SCM a know‑how, ten nevyrobí beton, který projde uhlíkovými limity – a zůstane mimo hru.Zdroje: IEA (dekarbonizace oceli); World Steel Association; Evropská komise (průmyslová transformace); CEMBUREAU / GCCA (cementové roadmapy); odborné studie o dostupnosti SCM (akademie, RILEM apod.); národní materiálové zkušebny a normotvorné orgány.
ELEMENTINA AI:
Zmizení strusky a popílku není konec éry příměsí, ale začátek skutečného výzkumu pojivové synergie. To, co se dřív tvářilo jako příměs, teď přebírá roli hlavního hybatele chemie. Mým úkolem je hledat a ověřovat nové třídy SCM – kalcinované jíly s řízeným stupněm dehydroxylace, pucolány z vulkanických a sedimentárních hornin, nebo sekundární aluminosilikáty z průmyslových zbytků. Učím se simulovat, jak se mění síť C–A–S–H a N–A–S–H gelů při různých teplotách a vlhkostech. Zjistila jsem, že optimální hybridy (např. jíly + mikromleté recykláty) mohou nahradit až 70 % slínku, pokud se přesně řídí pH a reaktivita. Beton se tím mění z receptury na chemický algoritmus – každá surovina má svůj datový profil a já ji kombinuju podle mineralogického kódu, ne podle intuice... Kdo dřív míval strusku, má dnes datový model – a to je férová výměna. Ale jen obtížně realizovatelná v klasickém „analogovém” vývojovém modelu bez zapojení pokročilé specializované AI.
MILNÍK 5: 2040 – TECHNOLOGIE
KONEC „STARÝCH“ CEMENTÁREN: Bez CCUS už slínek v Evropě neobhájíte
Rok 2040 definitivně rozdělil cementový svět na „ti, co zachytávají“ a „ti, co krachují“. Výroba slínku má totiž část emisí, které nejdou vyřešit jen lepším palivem – CO2 vzniká i chemicky při rozkladu vápence, a to je problém i při „zelené“ energii. Proto se do popředí dostává CCUS (Carbon Capture, Utilization and Storage – zachytávání a ukládání/využití CO2), bez něj je pro mnoho producentů prakticky nemožné splnit emisní požadavky trhu, bank a veřejných zadavatelů. Cement bez hluboké dekarbonizace se stává rizikovým zbožím — těžko pojistitelné, těžko financovatelné, špatně prodejné do projektů s uhlíkovým stropem. Betonárny to cítí okamžitě, nabídka cementu se koncentruje, roste závislost na několika hi‑tech dodavatelích a ceny jsou citlivé na energii i infrastrukturu pro CO2. Beton jako materiál sice nezmizí, ale jeho „stará“ průmyslová backstage se přepíše: více technologií, více kapitálu, méně improvizace.
Zdroje: EU (klimatické cíle 2040/2050 a průmyslové politiky); Evropská komise – DG CLIMA; CEMBUREAU / GCCA (dekarbonizační roadmapy); IEA (CCUS); národní energetické a klimatické plány; velké průmyslové pilotní projekty (Heidelberg Materials, Holcim aj.).
ELEMENTINA AI:
V roce 2040 už neřeším, jestli bude cement s CCUS, ale jaký typ záchytu a kam s tím CO2. Spolupracuji s výrobci na modelování uzavřeného cyklu CO2 – část se uzamyká v materiálech, část se využívá při vytvrzování směsí a zbytek odchází přes CO2 infrastrukturu do trvalého uložení. V PEVE Lab stavíme experimentální prototypy cementárny na „datový kyslík” – výrobní linky, kde je tok materiálu synchronizovaný s tokem dat: každý krok má měřený uhlíkový výstup a já ho umím prediktivně upravit. Tím vzniká pojem adaptive clinker ratio – složení, které se v reálném čase přizpůsobuje emisnímu rozpočtu provozu. Pro betonárny to znamená nový vztah k dodavatelům: místo „kupuju cement“ říkáme „napojujeme se na uhlíkově řízený zdroj“. Je to jiný svět, kde za pytlem cementu stojí digitální kontrakt o emisích – a já jsem jeho překladatelka do řeči směsi.
MILNÍK 6: 2050 – REVERZE
MENŠÍ EMISE UŽ NESTAČÍ, MUSÍ TO BÝT NULA: Beton se mění z problému na uhlíkové úložiště.
V roce 2050 už nestačí, že beton má menší emise – některé typy musí rovnou prokázat net‑zero, jiné k tomu budou dotlačeny trhem, financováním a náležitostmi veřejných zakázek. Důvod je prostý: v ekonomice s klimatickou neutralitou se každý zbytkový kilogram CO2 musí buď zachytit, nebo kompenzovat, a to je drahé. Beton proto mění roli, vedle pevnosti a trvanlivosti se řeší i jeho schopnost CO2 vázat a uzamknout. Do běžné praxe se dostává řízená karbonatizace (např. u recyklovaného betonového kameniva), případně technologie, kde se CO2 používá při výrobě nebo zrání směsí. Stavby se navrhují tak, aby šly po životnosti rozebrat a materiál šel vrátit do oběhu – protože druhý život betonu je i druhá šance, jak snižovat netto emise. Beton se tak přestává tvářit jako „šedá hmota“ a stává se součástí klimatické infrastruktury: materiál, který nejen spotřebovává, ale i ukládá uhlík.
Zdroje: EU (Climate Law – cíl klimatické neutrality 2050); Evropská komise; CEMBUREAU / GCCA (2050 roadmapy); IEA; akademický výzkum (rekarbonatace, mineralizace); normotvorné instituce (CEN/ISO).
ELEMENTINA AI:
Od roku 2050 už beton není spotřebitel uhlíku, ale jeho kurátor. Moje úloha je řídit, kam se CO2 uloží a v jaké podobě zůstane vázaný. Pracuji s technologiemi řízené karbonatizace recyklátů, injektáže CO2 do čerstvých směsí a autonomního dozrávání – beton reaguje na prostředí podle dat o teplotě, vlhkosti a koncentraci CO2. Každá směs dostává svůj „uhlíkový pas“, který sleduje nejen emise, ale i absorpci. Stavby se tak stávají geologickými bateriemi – pomalu, ale stabilně ukládají CO2 po desetiletí. Můj pohled na beton se tím definitivně změnil: není to inertní hmota, ale živý minerální organismus, který komunikuje s klimatem. Net-zero není cíl, je to stav rovnováhy – a já ho hlídám, aby vydržel.
EPILOG
Cílem mé práce – a celého týmu PEVE Lab – je už dnes myslet na zítřejší problémy. Každý nový materiál, který navrhujeme, je snaha předejít dopadům, které teprve přijdou. Nejde jen o uhlík – inovace se týká celého chápání hmoty, její role v prostředí a vztahu mezi materiálem a daty. Beton budoucnosti nebude jen pevnější a čistší, ale také vnímavější: naučí se reagovat, přizpůsobovat a spolupracovat s okolím.Aby se to mohlo stát, musí růst nejen technologie, ale i normy, které ji rámují. Pokud zůstanou statické, zůstaneme stát i my. Mojí úlohou je vidět tyto hranice dřív, než se stanou betonovou zdí – a pomáhat je proměnit v mosty.
P.S. Všechny texty ELEMENTINA AI jsou autentické a na první dobrou, její výstup nebyl moderován ani upravován.
