Na neúnosný nárůst turistů a jejich neurvalé chování si však nestěžují jen na Mallorce. Jejich drtivému tlaku čelí i jiná v Evropě známá turistická centra, jakými jsou kupříkladu italské Benátky, kde již byl pro jednodenní turisty zaveden pětieurový poplatek za vstup do města, chorvatský Split či Dubrovník, nebo některá vyhlášená místa na řeckých ostrovech, jakými jsou Rhodos nebo město Oia na ostrově Santorini.

Kdo tato místa navštívil, nářkům místních obyvatel rozumí. Tak kupříkladu na mallorské vyhlášené pláži s názvem Cala de Moro, kterou letos aktivisté několikrát blokovali, si již po deváté hodině ranní nemáte kam položit ručník, obyvatelé center chorvatských měst Dubrovníku a Splitu si pak stěžují na neurvalé chování turistů až do pozdních nočních hodin a obyvatelé čtvrti ve městě Oia na řeckém ostrově Santorini, které sousedí se zálivem, o kterém se tvrdí, že je zde nejromantičtější západ slunce na světě, se pak v onu inkriminovanou hodinu přes neproniknutelné zástupy lidí v úzkých uličkách nemohou dostat do svých domovů.

Jak už to však bývá, každá mince má svůj rub a líc. Co jedněm vadí, z toho druzí žijí, či dokonce profitují.

Kupříkladu, pokud se podíváme na španělské stavebnictví či realitní trh, pak každý třetí byt, který se objeví ve zdejší nabídce, má zahraničního majitele. Místní si stěžují, že bohatá zahraniční klientela žene ceny bytů ne­úměrně nahoru a běžný pracující člověk nemá možnost si vlastní bydlení za tyto vysoké ceny pořídit. Kdo se zabývá stavebnictvím, ten velmi dobře ví, že právě ono je jednou z hybných pák celé ekonomiky. Jedná se o ohromný byznys a pokud by z něj třetina vypadla, řada firem by nutně zkrachovala. Vzniká tak otázka, jak se k celé věci postavit. Diskutuje se např. o omezení přístupu k bytům zahraničním zájemcům. To však koliduje se základními principy EU o volném pohybu osob, zboží, kapitálu i pracovních sil. Dalším nápadem je omezit v nákupu bytů bohaté fondy, banky či realitní skupiny, které vlastní stovky, či dokonce tisíce bytů. Tyto nápady se samozřejmě nelíbí developerům, stavebním firmám ani výrobcům stavebních materiálů, které stavební výroba živí. Další možností, jak omezit příliv turistů, je zdražení služeb, jakými jsou stravování, ubytování, zavedení turistických poplatků za pobyt apod. V řadě výše uvedených atraktivních míst to letos zkusili. A výsledek? Poloprázdné hotely a restaurace, méně vytížené atrakce, jakými jsou akvária, aquaparky, kulturní akce či muzea. Turisté zkrátka jeli jinam. Do Turecka, Tunisu, Egypta, ale i Řecka, Albánie, Bulharska apod.

Zkrátka jak vidno, jednoduché řešení neexistuje. O to více je nutné zamýšlet se nejen v turismu, ale mnoha dalších oborech nad možnostmi trvale udržitelného, mírného rozvoje. Jen tak bude v nadcházejících letech možné udržení rovnováhy mezi nutnou ekonomickou prosperitou, potřebami lidí a zachováním přírodních krás, které dávají našemu životu smysl a pozitivní energii.     
Ivo Románek