Po několika letech, kdy nás trápilo sucho, bylo letošní léto chladnější a deštivější. Jak se změnily priority ve vodním hospodářství?
Máte pravdu, že letošní rok byl takový průměrný a normální. Takové roky včetně deštivého léta si řada z nás pamatuje z mládí. Z pohledu zemědělců a zahrádkářů se situace rychle normalizovala a mnozí si letošní úrodu chválí. Ale ve vodním hospodářství jeden rok není moc významnou veličinou. Jednoznačnou prioritou je zajištění zdrojů pitné vody pro obyvatelstvo a ty se během krátkého období nestačí doplnit. Zejména se to týká horizontů podzemní vody.
Jaký je stav těchto zdrojů v současnosti?
Povrchové zdroje se během tohoto roku doplnily, zásoby podzemní vody se doplňují jen zvolna. Ale celkově se situace zlepšila, nebylo nutno dovážet pitnou vodu cisternami do tolika obcí jako v předchozích letech. Řada obcí volí cestu zřizování nových vrtů, nebo prohlubování stávajících. To se mi zdá nesystémové a kontraproduktivní. Zdroje podzemní vody bychom měli šetřit. Budoucnost zásobování obyvatel pitnou vodou je v povrchové vodě, kterou je třeba zadržet v nádržích. A vzhledem k tomu, že rozložení srážek se časově i prostorově mění oproti minulosti, musíme se připravit na situace, kdy v jednom regionu bude sucho a v druhém bude vody dostatek. A z toho plyne rostoucí význam vodárenských soustav a jejich propojování. V některých případech je potřebné ty soustavy propojit, abychom dokázali pitnou vodu dopravit tam, kde je jí nedostatek.
Jsou připravovány nějaké nové projekty propojování soustav? A jaké investice si to vyžádá?
Délka přípravy takových projektů je v současné době podobná, jako je délka přípravy pro výstavbu jiných liniových staveb, jako jsou třeba dálnice. Dokud se nezmění legislativa v této oblasti, trvá příprava takových investičních akcí řádově deset let. Ani nový stavební zákon podle mne nedává příliš naděje na zlepšení, i když zkrácení lhůt přípravy bylo jedním ze základních pilířů jeho zadání. Naději vidíme v rámci zákona 416/2009 Sb. o urychlení výstavby, kde bychom rádi prosadili stavbu vodárenských přivaděčů jako objektů základní vodohospodářské infrastruktury.
To nezní moc optimisticky. Co je tedy možné dělat v současnosti?
Cílem propojování soustav je umožnit co nejširšímu počtu obyvatel vodárenský komfort, na který jsou zvyklí. To znamená mít k dispozici pitnou vodu i v krizových situacích v dostatečném množství i kvalitě. Ale než dojde k propojování vodárenských soustav, je třeba nejprve rekonstruovat ty stávající. Většina páteřních vodovodů byla postavena v 70. a 80. letech minulého století a jejich životnost se blíží ke konci i vlivem tehdy použitých materiálů. Vlastníci těchto páteřních řadů jsou si tohoto stavu dobře vědomi a již několik let připravují jejich rekonstrukci.
Existuje nějaká rámcová představa o finanční náročnosti těchto staveb?
Průběžná obnova stávajících přivaděčů by vyžadovala ročně zhruba šest miliard korun, což je číslo, které vychází z jejich pořizovací hodnoty. Takové prostředky nejsou vlastníci této infrastruktury schopni sami vyprodukovat, aniž by se to významně projevilo na ceně vody, která by se stala pro obyvatelstvo neúnosnou. Proto je v tomto případě velmi důležitá role státu. Pro začátek je potěšitelnou zprávou, že ministerstvo zemědělství vyhlásilo v letošním roce dotační program na obnovu přivaděčů ve výši 500 mil. Kč. To se může zdát málo, ale je to dobrá zpráva pro vlastníky, kteří v uplynulých letech své projekty připravovali a jsou schopni rekonstrukce v krátkém čase zahájit. Současně je to dobrý signál pro ty vlastníky, kteří zatím s investicemi do přípravy projektů váhali.
Kolik takových připravených projektů existuje?
Pokud je mi známo, v současné době je sedm významných projektů ve fázi stavebního řízení a bude je možno brzy zahájit. Dalších deset až patnáct akcí je v takové fázi územní a projektové přípravy, že bude možno je zahájit v horizontu tří let.
Děkujeme za rozhovor
Ing. Jaroslav Pospíšil
