V některých zemích se nad alegorií zasmáli, jinde se podivili a někde se natolik urazili, že bylo nutné část plastiky ztvárňující jejich zemi z díla vyjmout a ponechat ji bez její účasti.
Informace o této šarádě plnily titulní stránky mnoha předních evropských deníků a časopisů. Vzpomínám si, že v jednom z německých deníků požádali známého karikaturistu, aby on ztvárnil svůj pohled na nás Čechy. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. V následujících dnech vyšla v deníku karikatura našeho Dobrého vojáka Švejka dřepícího se staženými kalhotami nad mapou naší země, jak na ni kálí.
Zamýšlím-li se dnes nad touto karikaturou v souvislosti s vládou shozenou uprostřed našeho předsednictví EU, zadlužováním naší země na úkor budoucích generací a vyprázdněností lidí pohybujících se na naší politické scéně, musím konstatovat, že i když mě karikatura zprvu také maličko pohnula žlučí, dnes jí dávám stoprocentně za pravdu. Potvrdila to i moje návštěva jednoho z klenotů nejen naší, ale i světové architektury, vily Tugendhat v Brně - Černých Polích. Rodinný dům navržený ve funkcionalistickém stylu světoznámým architektem Ludwigem Miesem van der Rohe se nyní nachází ve zcela zbídačeném stavu obdobně, jako naše společnost.
Pohnutý osud domu, který vznikl na konci dvacátých let minulého století, jakoby kopíroval problémy generací Čechů. Byl postaven v období ekonomického rozmachu první československé republiky úspěšnými podnikateli rodin Low - Beerových a Tugendhatů. Ta vilu obývala pouhých osm let do roku 1938. S nástupem fašismu se majitelé vily rozhodli vzhledem ke svému židovskému původu emigrovat do zahraničí. V době nacistické okupace převzal vilu německý letecký konstruktér Messerschmitt. V roce 1945 vilu pro změnu zabrala rudá armáda, která suterén vily využívala jako konírnu. V padesátých letech sloužil dům jako škola rytmiky a tance, později byla využívána jako rehabilitační středisko léčebného tělocviku pro děti s vadami páteře. V roce 1969 se dům na naléhání mnoha architektů a další odborné veřejnosti stal národní kulturní památkou. V roce 1980 proběhla diskutabilní rekonstrukce vily, při které byly zničeny původní armatury, obklady a osvětlení koupelny a také nové zasklení obývacího pokoje bylo řešeno s pomocí obyčejných skel menších rozměrů místo drahého, 10 mm silného, leštěného skla rozměrů 3x5 m.
Dnes Vila Tugendhat slouží ve své podstatě jako muzeum moderní funkcionalistické architektury. Vzhledem k omezeným prostorám ve vile je nutné objednat si termín prohlídky telefonicky.
Dům se nachází v brněnské vilové čtvrti Černá Pole vybudované ve třicátých letech. Nádherný rozlehlý pozemek s výhledem na brněnské dominanty Petrov a Špilberk se rozprostírá ve svahu pod komunikací. Architekt Miese mistrně využil sklonu terénu, když nad terén umístil pouze jedno ze tří podlaží. Další dvě podlaží kopírují sklon pozemku a jsou zapuštěny pod hranou komunikace do terénu. To je důvod, proč dům i přes svou rozlohu působí z uliční strany velmi nenápadně. Pohled ze zahrady však již rozvíjí pohled na vilu v její plné kráse. V podlaží přístupném z ulice se nachází klidová zóna domu. Jsou zde umístěny garáž pro dvě auta, čtyři ložnice, vstupní hala, koupelna, terasa a ubytování správce objektu. V této části zaujmou návštěvníka vnitřní dveře zhotovené na míru na celou výšku podlaží.
Tímto provedením chtěl architekt navodit uživateli domu pocit volně plynoucího - navazujícího prostoru. Architekt však věnoval maximální pozornost každému detailu svého díla. Za zmínku stojí zejména podlaha a odkládací prvky ve vstupní hale, které jsou zhotoveny z římského travertinu, originální světla, kliky a kování dveří či vestavné skříně v ložnicích. Ze vstupní haly je vyvedeno jednoramenné schodiště do hlavního obytného prostoru domu o monumentální velikosti 15x23 m. U výstupu ze schodiště se nachází stůl s několika židlemi pro přijetí krátkých, méně významných návštěv a piáno. Místnost dále pokračuje pracovnou a knihovnou, které od obytného prostoru odděluje velká stěna zhotovená z drahého kamene - onyxu. Na tomto místě bychom rádi pro ty, kteří nevědí, co vila Tugendhat znamená, zdůraznili, že cena této stěny převyšovala kompletní cenu hotového prvorepublikového rodinného domu. Dnes je její hodnota nevyčíslitelná. Výhled z pracovny a knihovny domu je orientován do zimní zahrady.
Jejím úkolem bylo s největší pravděpodobností částečně odrušit děje probíhající ve venkovním prostředí zahrady a zajistit zhoršení průhledu do těchto klidovějších částí obytného prostoru. Ze zimní zahrady vede velmi nenápadný a přitom jediný přímý východ z obytného prostoru přímo na terén zahrady. Monumentální pohled se návštěvníkovi vily naskytne, když vyjde ze stínu onyxové stěny do hlavní části obytné místnosti. Tu odděluje od venkovního prostředí pouze prosklená stěna realizovaná na celou výšku podlaží. Zvláštností této stěny je, že okna v ní zakomponovaná, bylo možné s pomocí elektrického pohonu zapustit do zdi suterénu a spojení s okolní přírodou tak bylo dokonalé. Obytný prostor dále navazuje na jídelnu, která je od schodiště a hlavní části místnosti oddělena obloukovou stěnou ze vzácného ebenového dřeva Makasaru. U kruhového jídelního stolu z hrušňového dřeva situovaného v centru jídelny se mohlo sejít až osmnáct osob. Z jídelny vedou dva východy. Jeden na terasu domu a druhý do kuchyně. Z terasy sestupuje schodiště do zahrady domu. V suterénu vily se nachází technické zázemí, kotelna, strojovna vzduchotechniky a další pomocné prostory.
Obdobně, jako je tomu i u ostatních systémů budovy, je i vytápění řešeno nadčasově. Obavy majitelů, že skleněné plochy domu budou promrzat a tepelná pohoda místností bude ohrožena, byly ihned rozptýleny. Ve spodní části oken jsou umístěny chromované trubky topného systému, takže vnitřní povrch oken je neustále ohříván. Do podlahy obytné místnosti jsou vyvedeny výdechy vzduchotechniky, s jejichž pomocí bylo možné v zimě vzduch ohřívat a v létě naopak chladit. Vila Tugendhat tak byla jedním z prvních rodinných domů v Evropě, který disponoval klimatizací. Při nízkém zimním slunci navíc vila využívala silného skleníkového efektu, takže vytápění nemuselo být ani naplno využito.
Myšlenka volně plynoucího prostoru zosobněného vilou Tugendhat má i v dnešní architektuře mnoho silných zastánců. Vila Tugendhat je však v tomto ohledu dle mého názoru stále ještě o něco dál. Do myšlení architekta sice nikdo nevidí, ale domnívám se, že mu při návrhu domu šlo zejména o to, aby jeho obyvatelé mohli být alespoň pocitově pokud možno stále spolu. To jim dokonale umožňoval právě důmyslně členěný obytný prostor, ve kterém se dalo společně pracovat, studovat, relaxovat, jíst a přitom nikdo nikoho nemusel rušit. Na sklonku letošního roku se má vila Tugendhat konečně dočkat zahájení zásadní rekonstrukce, jejímž cílem bude uvedení objektu do dokonalého technického stavu s využitím řešení, která byla použita při výstavbě vily v době jejího vzniku. Rekonstrukce má trvat dva roky. Těším se, že to bude krásný vánoční dárek nejen pro dům samotný, ale také pro všechny milovníky moderní architektury u nás doma i v zahraničí.
A pokud se restaurátorské práce povedou, bude se vile Tugendhat konečně dobře dařit. Bezesporu je to dobrá zpráva i pro nás. Vždyť jak již jsme zmínili v úvodu, osud vily je mementem a život v ní po léta velmi přesně odráží stav, v jakém se nachází česká společnost. Neztrácejme to ze zřetele.
Ivo Románek
