Toto reprezentativní sídlo v sobě spojuje progresivní architektonickou koncepci s měšťanskou tradicí. Dokončení vily datujeme k roku 1929. Vlivná židovská rodina zde žila pouze 9 let, poté si v roce 1938 musela hledat záchranu před Hitlerem a emigrovala nejprve do Londýna a následně přes Brazílii do Kalifornie.
Přístup do vily byl z nynější Hroznové ulice nízkou vstupní bránou, tvořenou bytem řidiče a stájemi, na kterou navazuje alej vedoucí na ústřední dvůr, jenž je vymezen přízemním traktem s garážemi, opěrnou zdí a hmotou vily. Zahradníkovi a jeho rodině patřil samostatný domek.
Exteriér – stylově čistý purismus versus Interiér – zámecké sídlo
Samotná vila je tvořena dvěma kvádry na půdorysu obráceného písmene L a usazena hluboko ve svažité zahradě. Hlavní vstup do domu je zdůrazněný balkonovým portikem a dělí půdorys na dvě provozně oddělené části. Přízemí většího křídla sloužilo pro reprezentativní a společenské účely. S prostorem zahrady je propojovala lodžie a terasy před jižním a východním průčelím. Lodžie byla nad tyto terasy vyvýšená o několik schodišťových stupňů. Pořádaly se zde rodinné sešlosti, v létě sloužila jako jídelna.
Vnější výraz domu je velmi moderní, interiér je zcela odlišný. Může za to vkus paní Hermine, která se s architektem Wiesnerem vůbec neshodla. Na rozdíl od své tehdejší přítelkyně Grety Tugendhatové, ta projekt své vily, který do posledního detailu včetně dveří až ke stropu či dveřních zarážek navrhl architekt Mies van der Rohe, zcela akceptovala. Wiesner neustoupil, a tak jeho roli uvnitř domu převzal vídeňský architekt Franz Wilfert. Vytvořil paní domu to, co žádala - iluzi zámeckého sídla, kterému dominovaly tmavé dřevěné obklady stěn i stropů, honosné mramorové krby, kazetové stropy, štuková výzdoba, historizující nebo historický mobiliář, spousta starožitností, obrazů a gobelínů na stěnách.
Jádrem obytného křídla byla galerie s mohutným jednoramenným schodištěm v hale, ze které jsou přístupné jednotlivé společenské místnosti a jídelna. První patro vily bylo určeno pro soukromé pokoje rodiny. Každý z jejích členů (otec, matka i dcera Susanne) tu měl svou ložnici, šatnu a koupelnu, dcera i hernu.
Rodina Stiassných byla známa jako sportovně založená a díky suterénu se v podzemí nacházela velká tělocvična a na zahradě bazén i tenisový kurt.
Křídlo vily pro služebnictvo
Provozní křídlo domu je orientováno kolem obslužného, ovšem neméně velkorysého schodiště. Kromě pokojů personálu se zde nacházela kuchyň, žehlírna a sklad kufrů či sezónních věcí. Vila je konstrukčně rozdělena na dva trakty nesené železobetonovými pilíři.
Do uzavřeného dvora je orientováno provozní zázemí, do zahrady vedou obytné pokoje s navazující terasou. Většímu propojení domu se zahradou zabránily nízké parapety a také úpravy architekta Kamila Fuchse z 80. let, autora zasklení původně venkovní monumentální přízemní lodžie.
Osud vily po roce 1939
V roce 1939 byla vila zabavena německou státní policií a po válce přešla pod národní správu. Roku 1952 ji i s celým rozsáhlým pozemkem získal Krajský národní výbor, jenž dům až do devadesátých let využíval k reprezentačním účelům a pro ubytování státních návštěv v Brně. V této době hostila „vládní vila“ řadu významných státníků a komunistických funkcionářů. Za normalizace byl podle návrhů architektů Kamila Fuchse a Adély Jeřábkové upraven také interiér domu, což zahrnovalo přidání luxusních mramorových koupelen k jednotlivým pokojům a vybavení společenských prostor neforemným soudobým nábytkem. Některé místnosti byly zaplněny dalším původně zámeckým mobiliářem, který ještě zdůraznil těžkopádnou přebujelost vnitřního zařízení. Po roce 1989 získala vilu firma Fair Travel Brno a využívala ji k obchodním jednáním, případně ji pronajímala pro různé společenské akce. V současné době vilu spravuje Národní památkový ústav.
Pavla Poznarová
