Za minutu dvanáct – hrozí konec českého jaderného know-how?

O tom jsme hovořili s Josefem Perlíkem, výkonným ředitelem Aliance české energetiky, která sdružuje největší technologické firmy v oblasti jaderné dodavatelské energetiky v České republice.

Pane Perlíku, proč je pro český průmysl tak důležitá jeho účast při výstavbě nových jaderných zdrojů u nás?
Pokud se firmy, respektive český průmysl, neumístí na domácím projektu v rozsahu, který umožňuje jejich jaderné know-how, skutečně se bavíme o kritické situaci jeho existence – doslova o křižovatce jeho budoucího směřování. Český průmysl vychovaný desítkami let jaderného oboru v Čechách, je opravdu velmi silný. Až na malé výjimky dané určitým propadem oboru zejména v oblasti výstavby nových zdrojů v posledních dvou desetiletích, si svou sílu udržel. A to na úrovni, aby se mohl, s velmi konzervativním přístupem, ucházet až o 65 procent rozsahu dodávek při výstavbě nového nebo nových jaderných bloků. A aby si tuto sílu udržel i nadále, je nutné tento rozsah účasti zajistit.

Pokud se české firmy významnou měrou zapojí do výstavby, co tím získají?
Pokud dosáhnou avizovaného objemu zakázek, má český jaderný průmysl před sebou další desítky let existence v roli, kterou hraje doposud. Tedy silného hráče na světovém trhu dodávek pro jaderné elektrárny. Naopak, nepodaří-li se to, čeká jej zásadní propad, mnohem horší a trvalejší, než po konci výstavby JE Temelín. Pokud nebudou české firmy přizvány k realizaci na domácím projektu, obchodní výpadky, ztráta know-how, a s tím související neobnovení referencí v jaderné energetice v České republice i úbytek vysoce kvalifikovaného lidského personálu, by byly na takové úrovni, že by skutečně šlo o tragickou ránu vývoji a existence tohoto oboru.

Jaký je vlastně současný stav jednání s jednotlivými uchazeči?
Momentálně se nachází na různých úrovních vyjednávaní s velmi odlišnými rozsahy a mírou zapojení českého průmyslu. Obecně lze konstatovat, že jsme zatím velmi vzdáleni našim očekáváním jak rozsahovým, tak obsahovým a smluvním. Jediným uchazečem, který otevřel téma „smluvních garancí ze strany uchazeče“ pro zapojení českého průmyslu ve správném objemu a obsahu, je korejská společnost KHNP. Jednání probíhají a věříme, že je dotáhneme před podáním finálních nabídek letos na podzim. S dalšími podobná jednání nevedeme, i když jsme k nim plně připraveni.

Jak chcete účast českých firem zajistit, když to zatím neumožňuje legislativa a toto kritérium také není součástí vypsaného tendru?
Především je potřeba si uvědomit, že adekvátní zapojení českého průmyslu do výstavby nových jaderných zdrojů co do rozsahu i obsahu dodávek je skutečně státním zájmem České republiky. Významně ovlivní problematiku zaměstnanosti i zvýšení kvalifikovanosti zaměstnanců, zároveň pomůže zajistit existenci oboru s obrovskou přidanou hodnotou na další desítky let. Také přínosy do státních rozpočtů jsou odhadovány ve stovkách miliard korun. Neméně důležitým faktem je udržení soběstačnosti české energetiky a nezávislost České republiky při servisování, provozování a modernizaci nových bloků.

To vše má obrovský význam z hlediska České republiky jako celku. Aktuálně řešíme důchodovou reformu, schodky státního rozpočtu, hledáme nástroje, jak zvýšit příjmovou stranu státního rozpočtu atd. Když propojíme tyto ukazatele, přijde nám naprosto nelogické, aby český průmysl, který je jedním z tahounů české ekonomiky, stál stranou v situaci, kdy se v zemi budou utrácet stovky miliard korun za projekt, jako je výstavba jaderné elektrárny. Proto očekáváme především podporu ze strany státu a politické reprezentace.

Stále ale není jasné, co konkrétně od státu požadujete. Můžete to upřesnit?
Stát musí najít cestu, jak hrát významnou roli v připravovaných projektech tak, aby mohl uplatnit své zájmy. Před tím je ale třeba dokončit stávající tendr vypsaným a definovaným způsobem. Jeho kolaps si nemůžeme dovolit, znamenal by problémy a zpoždění, které by mělo fatální následky pro celý stát. A to v situaci, kdy s největší mírou pravděpodobnosti budeme muset zavřít uhelné elektrárny a odstavit JE Dukovany, kterým skončí životnost. V kombinaci s narůstající spotřebou, nároky na dostupnost elektřiny a s tím, jak budou klesat zdroje, bude růst energetický deficit republiky.

Pokud je správný odhad, že deficit ve výrobě bude v řádech terawatthodin nejpozději ve třicátých letech, tak jde pro stát a všechny občany o skutečně kritickou situaci. Proto dodržení harmonogramu stávajícího tenderu a jeho dokončení musí být priorita. Současně však stát a politická reprezentace musí hledat modely a řešení, aby po jeho ukončení, nebo ještě nejlépe v průběhu finální fáze po podání finálních nabídek uchazeči, měl v rukou dostatečně silné nástroje k tomu, aby projekt vedl a uplatnil v něm všechny zájmy České republiky. A to kromě samotné výstavby i zajištění účasti českého průmyslu. Proto očekáváme a navrhujeme zintenzivnění komunikace s jednotlivými uchazeči ze strany státu na klíčových politických úrovních v této záležitosti.

Myslíte, že tolik zmiňované zestátnění ČEZ je tou správnou cestou?
Víme, že se vedou různé úvahy o tom, že by se nějakým způsobem změnila akcionářská struktura, kdy by stát ČEZ nebo nějakou jeho část související s výstavbou nových bloků, vlastnil ze sta procent. Neznáme však přesný model těchto úvah ani jejich časový horizont. Jak jsem říkal, je nutné provést reálné konkrétní kroky ideálně už v době, kdy bude finišovat stávající tendr. Každopádně, je správné uvažování, že stát musí projekt „vlastnit“, aby také mohl „velet“. Způsob a model, jak toto zajistit, však musí najít zejména naše politická reprezentace. Každopádně i při tomto přístupu a při námi požadované účasti průmyslu, ani jeden z potenciálních stavitelů nepřijde zkrátka.

Jaké kroky byste z pozice českého průmyslu přivítali – máte konkrétní požadavky?
Především je potřeba jasně deklarovat, že Česká republika bude stavět – ideálně čtyři bloky, které reálně potřebuje a které zajistí energetickou soběstačnost a nezávislost Česka. Dále je potřeba zcela jednoznačně vyjasnit situaci kolem potenciální aplikace SMR, která je v mnoha případech komunikována zcela účelově. Je potřeba deklarovat, že standardní bloky budou základ a SMR je ve vhodném rozsahu a vhodné době doplní. To je jediná praktická a reálná logika jejich aplikace a takto by to mělo být i zaneseno ve Státní energetické koncepci. Následně je potřeba najít způsob a nástroje, jak dohlédnout na implementaci českého průmyslu do dodavatelského řetězce v adekvátním objemu i obsahu a zajistit garance ze strany uchazečů. A v neposlední řadě je potřeba připravit rychlý program se specifikací oborů a technických dovedností, a ten uvést v praxi ve školách různých stupňů. Součástí programu musí být i výjimečná motivace vyučujících, aby bylo možné doplnit stávající odborníky o další a zajistit výuku těchto oborů.

Redakce