V rámci skupiny Sweco pracuje v Čechách i zahraničí. Recese v oboru stavebnictví se jí pochopitelně přímo dotýká. O názory na současné trendy jsme se ptali předsedy představenstva a generálního ředitele Ing. Miroslava Kosa, CSc., MBA.
Jak byste popsal současnou situaci ve Vašem oboru?
Recese ve stavebnictví vyvolává celou řadu nových situací, na které musí celá oblast investorské, projektové a dodavatelské sféry reagovat. Poptávka po změně vztahů je evidentní a nejnovější problematické situace na významných stavbách ještě více utvrzují v potřebě umožnit nové nastavení přístupů k přípravě a realizaci velkých projektů. Problém by měl být řešen i proto, že nemáme v ČR dostatečné množství připravených velkých projektů pro fázi financování. Kvalita a systematičnost přípravy investičního procesu je zatlačena do pozadí, mnohdy mám dojem, že hlavním cílem je čerpat či pokusit se čerpat aktuálně dostupné finanční zdroje i za cenu, že projekt není dobře připraven. Navíc soutěžení projektově-inženýrských prací pouze na cenu se promítá do kvality přípravy investičního procesu. Oba trendy devastují uplatnění znalostí a inovace.
Investoři proto hledají nové formy smluvních vztahů, které jsou zaměřené na výsledky. Tento vyvíjející se proces vede k integraci procesu obstarávání projekce technického řešení a stavby a ke změně rolí (pozice, odpovědnost, riziko) technických projektové-konzultačních firem v rámci staveb.
Co se tedy žádá a co brání plnění této poptávky?
Stavebnictví se stále více setkává s poptávkou „hodnota za peníze“, sílí volání po motivacích projektantů a dodavatelů (ale i organizací ve veřejném sektoru) typu „co nejnižší investiční a provozní náklady“, “žádné vícepráce proti vysoutěžené ceně“, dodržení „fixní ceny“ či „minimalizace rizik pro investora“ a v neposlední řadě motivace projektanta na úsporách investic. Mluvím o veřejných zakázkách, které se odehrávají za podmínek vymezených platným zákonem o veřejných zakázkách (ZVZ). Z důvodů vyvolaných požadavkem na transparentnost se však přístup k využívání ZVZ významně omezil prakticky jen na výběr podle nejnižší ceny. To však není ten nejproblematičtější bod novely z roku 2012. Klíčovým problémem je to, že ZVZ zcela nezachytil trendy, které se v oblasti služeb a stavebních prací prosazují v celém světě. Stačí se však podívat na novelu slovenského zákona č. 25/2006 Z. z., o verejnom obstarávaní, po tzv. velké novele, který platí od 1. 7. 2013. Filozofie novely byla jednoduchá a evidentní, do novely bylo převzato maximum principů z návrhu nové směrnice Evropského parlamentu a Rady o zadávání veřejných zakázek, které řeší současné palčivé problémy, jako limit pro podlimitní stavební zakázky (200 tisíc eur), minimální roční obrat vůči hodnotě zakázky nebo mimořádně nízké nabídkové ceny atd. Znění zákona umožňuje zcela bezproblémově zadávat veřejné zakázky formou Design-Build, nevyžaduje např. dokumentaci pro provádění stavby jako základ zadávací dokumentace pro stavební dodávky. To, že ji prakticky nelze vytvořit, neboť nejsou známy detailní komponenty projektu prezentované teprve v akceptované nabídce dodavatele, jaksi zůstalo tvůrci zákona zcela jedno. Přitom je to zdroj celé řady nedorozumění a sporů při vlastní stavbě včetně nebezpečí tzv. korekcí u projektů spolufinancovaných EU.
Inovuje se i v zahraničí, resp. máme nějaké vzory odjinud?
V zahraničí oblast investic s ohledem na složitost přípravy a realizace akceptuje s rostoucí frekvencí zcela nové integrované obchodní modely. Procesy řízení těchto modelů jsou velmi odlišné od tradičního modelu projektové přípravy a realizace. Integrovaný proces přípravy a realizace projektu znamená vysoké nároky na týmovou práci a zaměření se na výsledky.
Tradiční separátní smlouvy s investorem se používají obvykle pro zajištění projektového cyklu, mají je všechny zúčastněné strany, jako jsou architekti, projektanti, dodavatelé… Odpovědnosti klienta, projektanta a dodavatele zůstávají v tomto modelu oddělené.
Novým přístupem k projektovému procesu, který je, jak jsem uvedl, někdy označován jako integrovaný přístup, se logicky přetvářejí tradiční vztahy mezi dodavateli, projektanty a klienty (investory).
Co v sobě skrývá název „integrované smlouvy“? Můžete uvést příklady?
Jde o terminologii používanou organizací EFCA. Příkladem jsou např. integrovaná smlouva o projektově-inženýrských službách, která se týká celé řady úkolů v procesu stavby tak, že nabízí více integrovaný proces, jako např. smlouvy o přípravě a řízení stavby, smlouva na cílovou částku stavby, smlouva o technické podpoře obstarání stavby. Již poměrně známým principem realizace stavby je integrovaná smlouva s dodavatelem, kdy se nabízí kompletní řešení projektu na základě integrovaného procesu projekce a realizace. Příkladem jsou smlouvy typu Design-Build (Yellow Book FIDIC).
U obou případů je nevhodné, aby konzultačně-inženýrská firma radila zákazníkovi a zároveň také byla součástí integrovaného týmu dodavatele. Je zřejmé, že jde o konflikt zájmu, neboť dodavatel „je i klient“ ve vztahu s projektantem. U nás se bohužel historicky úloha tzv. „Client’s Engineer“ zcela podceňuje, resp. nevyužívá. Podotýkám, prosím nezaměňovat s tzv. technickým dozorem investora či správcem stavby, jejich úloha je zcela jiná.
O systému Design-Build se mluví u nás již delší dobu, jsou i nějaké další?
No právě, že jen mluví. Bohužel systém D-B se u nás výrazněji neuplatní, pokud se nezmění ZVZ a investoři neakceptují roli „Client’s Engineer“ jako součást projektového procesu.
Možná jako u nás nereálné se zatím jeví tzv. Alianční smlouvy, což více než smlouva je princip spolupráce. Investor, projektant a dodavatel tvoří jeden tým, což znamená, že existuje kolektivní odpovědnost a že všechna rozhodnutí je nutno přijímat jednohlasně. Protože je rozhodnutí nutné přijmout jednohlasně, znamená to, že neexistují smluvní bariéry. Za výsledek odpovídají všichni partneři. Jde o systém, kde se úloha tzv. Client’s Engineering Consultant spojuje s rolí tzv. Contractor’s Engineering Consultant a v úzké spolupráci s dodavatelem řeší a zajišťují jeho projekt. Pochopitelně způsob odměňování je na základě hodinových sazeb, nikoliv na základě pevné ceny. Řada problematických situací na stavbách však vede i k neformálnímu vzniku tohoto typu spolupráce. S potěšením konstatuji, že návrh směrnice EU uvažuje o tomto způsobu spolupráce ve formě dodávek služeb a stavby a je označován v předloženém návrhu jako „inovační partnerství“.
Bohužel tyto nové přístupy se u nás zatím do praxe neprosazují, nejsou diskutovány a připravovány pro novelu ani nový ZVZ. V současnosti jsou de facto blokovány současným zněním ZVZ. V zahraničí jsou integrované smlouvy již minimálně tak časté jako tradiční separátní smlouvy. Naše společnost má jisté zkušenosti s tímto typem smluv a věřím, že i při realizaci jednoho z největších současných projektů v systému integrované smlouvy typu Design-Build pro pražskou čistírnu odpadních vod se prokáží výhody úzké spolupráce všech podílníků projektu.
Co byste si přál, aby se změnilo ku prospěchu projektově inženýrské a konzultační práce v nejbližší době?
Věřím, že co nejširší převzetí připravované evropské směrnice o zadávání veřejných zakázek by celému českému stavebnictví včetně projektantů výrazně pomohlo a dostalo ho na kvalitativně jiný stupeň. Postavení veřejného investora se musí radikálně změnit tak, že musí být maximálně zainteresován na výsledku. Nepůjde to bez kvalitních odborníků na jeho straně (v jeho službách). Než se tak stane, musíme jako obor dostatečně informovat o nových přístupech, provést kvalitní osvětu a v rámci celého oboru stavebnictví prosazovat, aby se tyto převážně zahraniční poznatky dostaly do legislativy a praxe v ČR, a to bez „českého způsobu“ implementace. Současný petrifikovaný systém obchodních vztahů ve stavebnictví je jedním z příčin propadu české ekonomiky.
Děkuji Vám za rozhovor
Ivo Románek
