K nim patří také novela evropské směrnice z května roku 2010, která si klade za cíl snížit energetickou náročnost budov. Je totiž obecně známo, že budovy jsou největším spotřebitelem energií na světě. Jen v Evropské unii jí spotřebují přibližně 40 %. Směrnice je vedena pod číslem 2010/31/EU. Jejím schválením byla zahájena okamžitá implementace do české legislativy a přijetí příslušných novel a prováděcích předpisů. Novela směrnice ukládá za povinnost výrazně snížit spotřebu energie mnohem širšímu spektru budov, než tomu bylo doposud a nově zahrnuje také rozsáhlejší rekonstrukce objektů bez ohledu na jejich využití či velikost. Od roku 2020 by pak všechny nově stavěné budovy v EU měly mít téměř nulovou spotřebu energie.
Je to jistě odvážné předsevzetí, ke kterému je možné dojít jen přijímáním postupných kroků. Prvním z nich je zavedení Průkazů energetické náročnosti budov podobně, jako tomu je například u elektrických spotřebičů. Průkaz energetické náročnosti budovy je nově definován zákonem č. 177/2006 Sb., který je novelou zákona č. 406/2000 Sb. Forma a způsob jeho zpracování je detailně popsán ve vyhlášce č. 148/2007 Sb.
Obsahem Průkazu energetické náročnosti budov jsou logicky údaje o energetické náročnosti budovy. Ty se vypočítávají na základě metody stanovené prováděcím právním předpisem. Výpočet zahrnuje celkovou roční spotřebu všech energií v návaznosti na plochu budovy, čímž určuje energetickou náročnost budovy a klasifikuje ji následně do jednotlivých kategorií dle výše její tepelné ztráty.
Na základě výše zjištěné tepelné ztráty jsou pak budovy rozděleny do sedmi klasifikačních tříd A (nejnižší tepelná ztráta) – G (nejvyšší tepelná ztráta).
Od poloviny roku 2013 je povinné předkládat energetický průkaz budov při výstavbě budov nových, při větších rekonstrukcích budov s celkovou podlahovou plochou nad 1000 m2, ale také u objektů určených k bydlení, pronájmům či dalším komerčním účelům.
Prozatím se tato nařízení týkají veřejných budov, komerčních budov a společenství vlastníků bytových jednotek. Lze však očekávat, že se zavedením těchto opatření ve veřejné a komerční sféře dojde brzy k dalšímu zpřísnění energetických pravidel i ve výstavbě privátních rodinných domů.
Myšlení lidí v ČR předbíhá normy
Myšlení lidí u nás v oblasti individuální výstavby však v tomto ohledu v mnohém zavádění zpřísňujících předpisů předbíhá. Náklady na budoucí provoz rodinného domu či bytu jsou pro potenciální stavebníky jedním ze zásadních kritérií, které je později ovlivňují v řadě klíčových technických rozhodnutí. Patří k nim například výběr a skladba jednotlivých komponentů obálky domu, jako jsou optimální volba materiálů pro nosné obvodové konstrukce, okna, izolace základové desky, stropů a střechy, správná orientace velkých prosklených ploch směrem ke světovým stranám, vhodné osazení domu do terénu a samozřejmě také profesionální a odborný návrh topné soustavy domu včetně jejího provedení zkušenou oborovou firmou.
Cílem veškerých těchto snah je dosáhnout co nejmenších tepelných ztrát domu tak, aby potřeba jejího pokrytí v budoucnu vedla k co nejnižším finančním výdajům.
Současné možnosti a trendy ve výstavbě rodinných domů
Požadavky na dosažení co nejnižších provozních výdajů na vytápění rodinných domů do značné míry předurčilo, jakým směrem se bude vývoj v této oblasti ubírat. S vyšší informovaností laické stavební veřejnosti se takřka ze dne na den u nás přestaly stavět tzv. „Standardní rodinné domy“, jejichž energetická spotřeba představovala zhruba 120 - 150 kWh/m2
a rok podlahové plochy domu a do popředí se dostaly pojmy, jako jsou „Energeticky úsporné domy“ s energetickou potřebou pod 70 kWh/m2 a rok, avšak ještě více „Nízkoenergetické domy“ se spotřebou pod 50 kWh/m2
a rok a nyní se zájem stále více obrací k dosažení hodnot v kategorii „Pasivní dům“, kdy by roční spotřeba energií v takovýchto domech neměla překročit hranici 15 kWh/m2 podlahové plochy.
Dosažení těchto hodnot je možné pouze s přispěním výkonných tepelných izolací, které jsou dnes více méně součástí všech obvodových konstrukcí nízkoenergetických či pasivních domů.
S klidným svědomím lze tedy říci, že ať již jde o dřevostavby, cihlostavby, zděné domy či domy s využitím jiných nosných systémů, pokud je naším cílem dosažení pasivního standardu, bez přítomnosti tepelných izolací v obvodové konstrukci by se jej s pomocí jiných běžných materiálů na trhu nedalo dosáhnout, respektive dalo, ale za pro konstrukci neakceptovatelných tlouštěk. Tepelný odpor obvodových plášťů v současné době stavěných pasivních domů, které byly realizovány na našem území, totiž dosahuje hodnot tepelného odporu cca R = 9,00 m2 K/W, což představuje součinitel prostupu tepla cca U = 0,110 W/(m2K).
O tom, že těchto hodnot bez použití tepelných izolací v konstrukci nelze dosáhnout, nejlépe vypovídá následující tabulka:
Z výše uvedené tabulky je jasně zřejmé, že tepelné izolace dosahují při mnohem nižší tloušťce v oblasti tepelného odporu zřetelně vyšší účinnosti než ostatní stavební materiály. To je důvod, proč se dnes stávají buď přímo jejich součástí (cihly s integrovanou izolací), nebo při výstavbě pasivních domů tvoří podstatnou část skládané nosné konstrukce či dokonce její hlavní výplň (dřevostavby).
Okna - důležitá součást obálky budovy
Největší neuralgický bod z pohledu tepelných ztrát budov představovala v minulosti okna. Nejdříve okna s jednoduchým zasklením, pak zdvojená kastlová okna, později je nahradila moderní okna z vícekomorových plastových či hliníkových profilů či dřevěných europrofilů. K celkovému zlepšení tepelného odporu oken však hlavní měrou přispělo použití uzavřených izolačních dvojskel či trojskel, která jsou plněna plyny s nízkou tepelnou vodivostí, nejčastěji Argonem či Kryptonem. U takových izolačních dvojskel se hodnota součinitele prostupu tepla pohybuje na úrovni U = 1,4 – 1,1 W/(m2.K), u izolačních trojskel je to dokonce U = 0,5 W/(m2.K). Porovnáme-li tuto hodnotu s výše uvedenou tabulkou tepelného odporu stavebních materiálů, pak je zřejmé, že tento tepelný odpor odpovídá 30 cm silné zdi z moderních broušených cihel. Taková okna jsou samozřejmě vhodná pro výstavbu pasivních domů.
Efektivní a úsporný topný systém výrazně ovlivňuje náklady na bydlení
Nízkoenergetické či pasivní domy mají sice výrazně nižší tepelnou ztrátu než běžné domy, nicméně pokud existuje tepelná ztráta, je nutné dům vytápět.
Volba optimální a úsporné topné soustavy je proto stěžejním a zásadním rozhodnutím. Obecně platí, že čím nižší je tepelná ztráta domu, tím méně náročný může být systém otopné soustavy.
Nicméně při rozhodování je nutné vzít v úvahu velikost podlahové plochy domu (čím větší podlahová plocha, tím více se vyplatí úspornější, ale v pořizovacích nákladech náročnější topná soustava) a také způsob jeho využití. V případě menšího objektu určeného pro rekreační účely (využití např. jen o víkendech) postačí méně náročný systém vytápění, v případě trvalého užívání rozsáhlejšího domu platí již jednou výše zmíněné – zvolit nákladnější, ale úspornější topný systém. Optimálně zvolený systém pro daný dům má pak úzkou návaznost na výši energetických úspor ve vztahu k návratnosti nákladů na pořízení topné soustavy.
Jak se však v topných agregátech orientovat a jaký pro danou situaci optimálně zvolit? To byla pro spotřebitele v minulosti mnohdy neřešitelná otázka. V letošním roce se však tato situace radikálně změní. Právě v roce 2015 totiž vstoupí v platnost nové evropské směrnice zahrnující spotřebiče z oblasti tepelné techniky. Ať již tedy půjde o plynové kotle, tepelná čerpadla, solární systémy, kogenerační jednotky, rekuperace tepla či oběhová čerpadla, na základě ES (Evropské směrnice) a Rady 2009/125/ES, začne v termínu od 26. 9. 2015 platit směrnice ErP (Energy related Products), o Výrobcích spojených se spotřebou energie. Od téhož data vznikne výrobcům i prodejcům povinnost označovat výrobky z této oblasti obdobně jako například domácí elektrospotřebiče štítky energetické účinnosti.
Spotřebitelé tak budou moci stejně, jako je tomu například u praček, ledniček či televizorů, srovnávat spotřebu energií u kotlů, tepelných čerpadel či zásobníků pro ohřev TUV. Výrobky z oblasti ohřevu vody a vytápění tak budou řazeny dle dosažené energetické efektivity dle údajů na štítku do kategorií A++ (nejlepší třída energetické účinnosti) až po G (nejhorší třída energetické účinnosti). To usnadní kupujícím orientaci i rozhodování.
Co je cílem ErP?
Základním cílem ErP je snížení spotřeby energie a s tím redukce škodlivých emisí vypouštěných do ovzduší a zároveň zvýšení podílů obnovitelných zdrojů energie. Nařízení o Výrobcích spojených se spotřebou energie (ErP) vydává EU a ta se později zcela automaticky stávají součástí národní legislativy jednotlivých států EU – tedy i České republiky. Nařízení také stanovuje minimální parametry výrobků tak, aby je bylo možné distribuovat v rámci evropského trhu. To se nyní dotkne například doposud běžně užívaných konvenčních plynových kotlů, kdy nově bude možné na evropském trhu vyrábět a instalovat pouze kondenzační plynové kotle s vyšším topným účinkem a energeticky účinnějšími oběhovými čerpadly.
Co říci závěrem?
Zpřísňující se Evropské normy a nařízení bezprostředně souvisejí s cílem snížit spotřebu energií jak u budov, tak i spotřebičů spotřebovávajících energii. Jejich implementace do naší národní legislativy se v nejbližší budoucnosti promítne nejen do výrobků, které ke své činnosti energii bezprostředně využívají, ale významně se dotkne i parametrů produktů, které dokážou energetické nároky budov výrazně omezit. Celkově povedou tato opatření k zavedení zcela nových energetických požadavků jak ve výrobě stavebních materiálů a komponentů, tak i spotřebičů vyrábějících teplo a teplou vodu.
Výsledkem bude přijímání stále vyšších energetických standardů ve výstavbě budov s prioritním cílem dosažení jejich minimální či dokonce nulové spotřeby energií tak, aby se jejich provozováním co nejvíce zmírnil dopad na životní prostředí.
Ing. Vítězslav Hanák
