Obvykle se skládá z nosné konstrukce čili krovu, izolačních vrstev (hydroizolace, tepelné izolace, parozábran atd.) a krycích vrstev, které tvoří nejsvrchnější část střešní konstrukce a tudíž plní jak ochranný tak i pohledový účel. Každá z těchto částí má svoji vlastní strukturu a specifickou funkci a jsou tím pádem nezbytné pro celkovou funkčnost střechy.
Krov
Krovem se rozumí nosná konstrukce střechy, jejímž účelem je nést střešní krytinu a zároveň přenášet zatížení vznikající sněhem, větrem a vlastní tíhou na nosné stěny stavby. V moderní architektuře se můžeme setkat nejen s dřevěnými krovy, ale i ocelovými či železobetonovými. Pro všední užití běžné rodinné a obytné domy však nejčastěji používají dřevěné krovy. Funkci přenesení hmotnosti plní celá soustava latí ale především sloupků a pozednic, které tíhu přenášejí do obvodových zdí objektu a následně do základů. K výrobě tohoto materiálu se v současné době nejčastěji využívá kvalitní smrkové dřevo, které je po zpracování většinou chemicky ošetřeno (impregnováno), aby nedošlo po určité době k hnilobě, napadení škůdci či ztrouchnivění.
Konstrukce krovu
Provedení krovu závisí především na velikosti stavby, rozpětí, sklonu a tvaru střechy, účelu využití budovy a celkovém prostředí, v němž se objekt nachází. V českém prostředí je nejrozšířenější soustava vaznicová. V této soustavě jsou hlavními prvky vazby a vaznice. Pod pojmem vazba se ukrývá příčný profil krovu, který v podstatě nese jeho ostatní části. Vaznice je vodorovný trám, který probíhá podélně krovem a podpírá krokve, přičemž krokve jsou šikmé prvky krovu, nesoucí střešní latě, na nichž je upevněna střešní krytina. Dále se objevují prvky, kterým se ve stavařských kruzích říká hambalek, kleštiny, sloupek či věšák. Každý má své upotřebení, bez něhož by krov neplnil svou funkci. Veškeré spoje jsou tesařsky, v současnosti strojově, precizně zpracované, tak aby do sebe přesně pasovaly. Navíc jsou spoje pevně sešroubovány za pomoci šroubů, které jsou u historických budov nahrazeny dřevěnými kolíky.
Skladba střešního pláště
Střecha budovy musí být patřičně zateplena, aby poskytovala uživatelům budovy náležitou ochranu a pohodlí. Podle způsobu větraní a umístění větracích mezer rozlišujeme šikmé střechy na jednoplášťové, dvouplášťové a tříplášťové. Jednoplášťové střechy jsou dnes používány minimálně, tj. střecha bez zateplení, bez folie, s taškami volně položenými na latích (např. stodoly) Rozhodnutí o konkrétním typu závisí na projektantovi a investorovi, na konstrukčních možnostech, na místních podmínkách a především na způsobu budoucího využívání objektu. Tloušťku tepelné izolace a hydroizolace ovlivňuje trámová konstrukce střechy, přesněji řečeno velikost a vzdálenost trámů. Z toho vyplývá, že neexistuje jednotný způsob zateplování střešních krovů. Co však existuje, jsou normy pro tepelnou ochranu budov, které by měly být respektovány a dodržovány. Izolace se většinou klade ve dvou vrstvách, a to mezi krokve a pod krokve. Můžeme se však setkat i s nadkrokevní izolací. Aby se voda či vlhkost, která např. při extrémních klimatických podmínkách pronikne pod střešní krytinu, nedostala dále do budovy, je pod krytinu kladena samostatná vodotěsná fólie. Nad touto pojistnou hydroizolací se ponechává větrací mezera, která musí mít přívod u okapu a odvod u hřebene. Tímto způsobem se odvádí vlhkost a dochází k výměně vzduchu. Větrací mezera je považována za zásadní konstrukční detail, který ovlivňuje životnost celé střešní konstrukce. Ve střešní krytině je řešena větracími taškami a v hřebenech větracími pásy
Střešní krytina
Na kontralatích, které jsou přitlučeny ke krokvím, jsou přibity latě (o rozměrech zpravidla 4x6 cm), které nesou střešní tašky. Ty představují nejsvrchnější část střešní konstrukce i celého objektu a jsou tak vystaveny všem podnebním vlivům. Nejkvalitnější krytinou již po dlouhá tisíciletí zůstávají pálené tašky. Při jejich výrobě došlo k mnohým inovacím a tak jsou dnes k mání posuvné tašky, tašky s engobou nebo glazurou, tašky různých tvarů, designů, rozměrů a barev.
